Johann Wolfgang Goethe si byl jistě vědom ceny přírody, když prohlásil: „Jedině příroda ví, co chce… nikdy nežertuje a nikdy nedělá chyby, ty dělá jen člověk.“ Jen škoda, že si tenkrát nemohl změřit, jak velká je míra „chybovosti“ člověka vůči přírodě. My však už tuto možnost máme. Koncept Ekologické stopy lze považovat za nástroj k výpočtu metrů čtverečních přírody, které člověk potřebuje pro svůj život.
Bylo jednou jedno království, kterému vládl namyšlený král Já I. Měl tři dcery. Jedné z nich chtěl svěřit vládu. Jelikož se nemohl rozhodnout které, vymyslel záludnou otázku: "Jak moc mě, dcerušky, máte rády?" První odpověděla, že jej má ráda jako zlato. Druhá jako zlato v hrdle. Maruška, králova nejoblíbenější dcera, ho zklamala. Odpověděla, že jej má ráda jen jako sůl. Odpovědí si tatínka rozhněvala. Já I. zanedlouho, ke svému údivu, zjistil, že sůl je daleko cennější než zlato a všechny drahokamy světa...
Jako předkrm emise oxidu uhličitého, hlavní chod – skleníkový efekt, a na závěr sladká tečka v podobě tání ledovců. Menu složené z faktorů a problémů globálního oteplování máme na stole naservírováno denně. Ale kdo je skutečný šéfkuchař? My všichni? Příroda? Či dokonce vláda a média?
Jazyk statistik je neúprosný. V následující vteřině zmizí jeden hektar světových lesů. Během příští hodiny bude nenávratně vyhubeno 6 druhů zvířat a rostlin. Lítost je bezpředmětná. Nepřímo se tak děje na přání téměř každého z nás.