Perly lidského rozumu III.

Nový díl o moudrých citátech a jejich autorech vám přiblíží například Winstona Churchilla, Sokrata, Freuda nebo Ernesta Hemingwaye.

Winston Churchill

sir Winston Leonard Spencer, * 30. 11. 1874, † 24. 1. 1965, britský politik. Studoval na vojenské akademii v Sandhurstu, v letech 1896 – 98 sloužil jako voják v Indii a v Africe, 1899 – 1900 za války búrské válečný korespondent. Od roku 1900 poslanec Dolní sněmovny za konzervativní stranu, 1900 – 24 v liberální straně jako příznivec volného obchodu, od 1924 opět konzervativec, 1945 – 55 vůdce konzervativní strany. V letech 1908 – 10 ministr obchodu, 1910 – 11 vnitra; 1911 – 15 první lord admirality. Po neúspěchu dardanelské operace 1915 donucen odejít z admirality, 1915 – 17 se účastnil jako důstojník bojů ve Francii a v Belgii. 1917 – 18 ministr zbrojení (zaváděl do výzbroje britské armády tanky), 1918 – 21 ministr války a letec (organizoval intervenci proti sovětskému Rusku a dodávky zbraní do Polska), v letech 1921 – 22 ministr kolonií, 1924 – 29 financí (znovu byl zaveden zlatý standard libry). Od 1929 do vypuknutí 2. světové války nezastával žádnou vládní funkci, ale ostře kritizoval zahraniční politiku tehdejších vlád; vyzýval k tvrdému postupu proti nacistickému Německu a k urychlení vyzbrojování britské armády. V letech 1939 – 40 první lord admirality, od května 1940 do července 1945 předseda koaliční vlády. Během války zastupoval Velkou Británii na jednáních „velké trojky“ (teheránská, jaltská a postupimská konference), snažil se zamezit oslabení britského impéria, varoval před rozpínavostí SSSR po válce. V březnu 1946 v projevu ve Fultonu (USA) otevřeně poukázal na nepřekonatelné rozpory v bývalé koalici a vyzval k jednotnému postupu proti zvětšujícímu se vlivu SSSR. 1951 – 55 předseda vlády, 1951 – 52 současně ministr obrany. Nobelova cena v roce 1953 za celoživotní historické a biografické dílo a řečnické výkony na obranu nejvyšších lidských hodnot.

Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku. (Churchill k Chamberlainovi v House of Commons po podpisu Mnichovské dohody, 1938)

Ernest Hemingway

* 21. 7. 1899, † 2. 7. 1961, americký spisovatel. Postavy jeho románů a povídek jsou převážně muži, vedoucí nebezpečný způsob života (vojáci, rybáři, lovci, toreadoři); díla jsou oslavou jejich odvahy, ale také sondou do jejich psychologie a do pozadí jejich skutků. Pod vlivem modernistických autorů (E. Pound, G. Steinová) a požadavků objektivního žurnalismu si Hemingway vypracoval charakteristicky úsporný, citově nezaujatý styl, často založený na pouhém záznamu dialogu (tak zv. objektivní vypravěčství). Většina jeho děl byla inspirována bohatými osobními zážitky. Dětské zkušenosti z Michiganu, kontakt s přírodou a motivy války se objevují už v jeho prvních povídkách. Románem Fiesta se Hemingway stal mluvčím ztracené generace, válkou poznamenaných, rozčarovaných Američanů, hledajících útočiště zejm. v Paříži. Válečné téma je zobrazeno v románu Sbohem, armádo. Hemingway, jenž sám sloužil v 1. světové válce, zde vychází z pacifistických pozic. Ve 20. letech pracoval jako žurnalista a stále více se věnoval svým zálibám, cestování, vášni pro býčí zápasy a lovu. O těchto nebezpečných sportech vypovídají nebeletristické knihy Smrt odpoledne a Zelené pahorky africké. Román Mít a nemít proti sobě staví protichůdné charaktery. Ze svého působení jako zahraniční korespondent ve španělské občanské válce vytěžil dvě díla – angažovanou hru Pátá kolona a román Komu zvoní hrana, oslavu prostého hrdinství, podpořeného vědomím bratrství a nadějí do budoucna. Román Přes řeku do stínu stromů vypovídá v postavě hlavního hrdiny o Hemingwayově vlastní krizi. Naopak novela Stařec a moře je umělecky koncízní práce, vzdávající hold lidské statečnosti v boji s přírodou. Život umělecké bohémy v Paříži ve 20. letech líčí vzpomínkový Pohyblivý svátek. Nobelova cena v roce 1954 za literaturu.

Nelze posuzovat člověka podle jeho přátel. Nesmíme zapomínat, že Jidášovi přátelé byli také bezúhonní.

Albert Einstein

* 14. 3. 1879, † 18. 4. 1955, americký teoretický fyzik německo-židovského původu; jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. stol., spoluzakladatel moderní fyziky. Po studiích ve Švýcarsku pracoval na patentovém úřadě v Bernu. 1909 publikoval speciální teorii relativity, která zásadně změnila chápání hmoty, prostoru a času a patří k nejdůležitějším objevům moderní fyziky vůbec. 1911až 1912 řádný profesor na německé univerzitě v Praze, 1912 v Curychu, 1913 ředitel Fyzikálního ústavu císaře Viléma. 1915 formuloval obecnou teorii relativity, zobecnění speciální teorie relativity. Pracoval též v oblasti kvantové fyziky (vysvětlil např. fotoelektrický jev a luminiscenci) a statistické fyziky (vysvětlil Brownův pohyb). 1933 nucen pro svůj židovský původ opustit Německo; do své smrti působil v USA na univerzitě v Princetonu (stát New Jersey), kde se (neúspěšně) pokoušel vytvořit jednotnou teorii pole, která by vysvětlovala působení gravitačních, elektromagnetických i jaderných sil. 1939 spolu s dalšími vědci podepsal dopis prezidentu USA F. D. Rooseveltovi, v němž upozorňovali na možnosti využití jaderné energie k vojenským účelům v Německu. To přispělo k zahájení amerického programu vývoje atomové bomby, kterého se však Einstein neúčastnil. Po 2. světové válce se zapojil do hnutí za zákaz atomových zbraní. Nobelova cena 1921 za přínos v oblasti kvantové fyziky, zejména za objev fotoelektrického jevu.

Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.

Sokrates

* asi 469 př. n. l., † 399 př. n. l., řecký filozof; tradičně považován za ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně podřídil a nakonec i obětoval svůj život. První filozof athénského původu. Nenapsal žádný spis, filozofii rozvíjel především v besedách se svými přáteli a žáky. V politickém životě se omezoval na plnění běžných občanských povinností, ale neváhal projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné. Kritikou běžné morálky, některých politických institucí i vad athénské demokracie, která procházela v poslední čtvrtině 5. stol. př. n. l. krizí, si znepřátelil řadu spoluobčanů. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a neoprávněně odsouzen k trestu smrti. Protože byl přesvědčen, že občan musí plně respektovat zákony státu, odmítl využít možnosti útěku z vězení a podrobil se rozsudku. Sókratovy názory i životní osudy jsou známy výhradně ze svědectví současníků, zejm. jeho žáků Platóna a Xenofóna, z nichž každý vylíčil svého učitele poněkud odlišně. Platón ve svých dialozích Sókrata idealizoval a jeho ústy často vyjadřoval vlastní názory. V Xenofóntově podání je Sókratés nejen filozofem, ale i praktickým mužem, který svou radou pomohl mnoha spoluobčanům v nesnadných situacích. Svou myslitelskou orientací se Sókratés výrazně odklonil od tradice řecké přírodní filozofie (viz též filozofie antická). Výrok delfské věštírny, jímž byl prohlášen za nejmoudřejšího člověka, interpretoval v tom smyslu, že se liší od ostatních lidí pouze tím, že si uvědomuje svoji neznalost („vím, že nic nevím“). To ho však nevedlo k filozofické skepsi, nýbrž k přesvědčení, že člověk může poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem štěstí. Cestou k tomu je především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné definování), zejm. pojmu ctnosti. Jeho vedení dialogu spočívalo v promyšleném kladení otázek, jejichž zodpovídáním se v myslích spolubesedníků postupně rodilo poznání (nazýval tuto metodu „porodnickým uměním“). Při vyvracení nesprávných tvrzení používal jemnou ironii. Ryze racionální pojetí etické problematiky výrazně ovlivnilo názory jeho žáků, později i celých filozofických škol (Platón, malé sókratovské školy). Hlavní myslitelský přínos Sókratův však spočívá ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe sama i celé společnosti.

Opravdová moudrost je v poznání vlastní nevědomosti.

Thomas Jefferson

* 13. 4. 1743, † 4. 7. 1826, americký politik a bojovník za nezávislost. Původně plantážník, vzděláním právník. Od roku 1769 poslanec ve Virginii, v letech 1775 – 76 a 1783 člen Kontinentálního kongresu. Koncipoval Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických 4. 7. 1776. 1785 – 89 vyslanec ve Francii. 1801 – 09 prezident; podporoval práva jednotlivých států vůči centrální vládě, 1803 získal od Francie Louisianu. Jefferson představoval univerzálně vzdělaného osvícence s trvalým vlivem na americký duchovní a politický život. Ovlivnil i urbanistický rozvoj Washingtonu (budova Kapitolu).

Strom svobody je občas nutné zalít krví tyranů a vlastenců.

Tomáš Garrigue Masaryk

* 7. 3. 1850, † 14. 9. 1937, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů („čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy“). 1893 – 1914 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (viz též antisemitismus) angažoval v hilsneriádě. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I – II. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen mladočeské strany (1891 – 93 za ni poslanec říšské rady); 1900 spoluzakladatel a poté vůdce České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec říšské rady). Programu české společnosti se týkají především jeho spisy Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: zdůrazňující konzinuitu humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a „revolucí hlav a srdcí“. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor) a stanul v čele československého zahraničního odboje proti Rakousko-Uhersku. Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem ČSR. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem skupiny Hradu. 14. 12. 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů. Svou koncepci československého státu v kontextu celosvětového vývoje vyložil ve spisech Světová revoluce (1925) a Nová Evropa (1920). Masarykovy názory a postoje měly významný vliv na české filozofické myšlení, na českou a slovenskou inteligenci, kulturu i politický život. Jeho ideový a mravní odkaz se stal oporou československých demokratických sil v zápase s nacismem i komunismem, a proto byl v době německé okupace i za komunistického režimu oficiálně tabuizován.

Cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum.

Truman Capote

* 30. 9. 1924, † 25. 8. 1984, americký spisovatel. Hlavní hrdinové jeho děl jsou lidé hledající, zraňovaní, nevinní. V prvním románu Jiné hlasy, jiné pokoje končí pouť dospívajícího chlapce za otcem v tvrdé, deziluzívní dospělosti. Motivy dětství se objevují i v povídkové sbírce Strom noci a v povídce Vánoční vzpomínka. Motiv útěku z města se opakuje v komické pastorále Luční harfa, kde se několik lidí přestěhuje na strom. Novela Snídaně u Tiffanyho postupně odkrývá charakter zdánlivě nemorální dívky, osamocené a věčně hledající své místo. Chladnokrevně je tak zv. román faktu o brutální vraždě.

Realista je člověk, který má správný odstup od svých ideálů.

Karel Čapek

* 9. 1. 1890, † 25. 12. 1938, český prozaik, dramatik, novinář, filmový libretista, básník a překladatel, literární, divadelní a výtvarný kritik, estetik a filozof; bratr Josefa Čapka. V letech 1925 – 33 předseda československého PEN-klubu. Od roku 1917 redaktor Národních listů, od 1921 Lidových novin. Od 1925 se přátelsky stýkal s T. G. Masarykem, jehož politické a filozofické názory zaznamenal v knihách Hovory s T. G. M., Mlčení s T. G. M., Nablízku T. G. M. V rané tvorbě vycházel z podnětů české předválečné moderny a nových evropských uměleckých směrů (Boží muka, Trapné povídky, překlady básní Francouzská poezie nové doby, drama Loupežník). Vědomí zneužití techniky a vědy v 1. světové válce proti základním hodnotám lidské existence, nedůvěra k jednoznačným filozofickým a politickým koncepcím a odmítnutí radikálních zásahů odlidštěné státní moci do řádu přírody a společnosti se projevily v jeho utopicko-fantastických dramatech (R. U. R., Věc Makropulos), v románech s prvky sci-fi (Továrna na absolutno, Krakatit) a v alegorických divadelních hrách Ze života hmyzu, Adam Stvořitel (obě s bratrem Josefem Čapkem). Skeptický relativismus, přesvědčení o mnohoznačnosti lidské pravdy a smyslu pragmatického hledání východiska v každém individuálním případě dále rozvinul v poetických prózách Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Život a dílo skladatele Foltýna a v románu o síle humanismu a solidarity První parta. Z cest po Evropě vytěžil několik knih cestopisných fejetonů (Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever). Vytvořil originální typ krátkých detektivních příběhů (Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy), napsal Knihu apokryfů a knižně vydal výbory fejetonů, sloupků a drobných próz z různých období žurnalistické činnosti (Zahradníkův rok, Jak se co dělá, Na břehu dnů, Místo pro Jonathana). Knihy Měl jsem psa a kočku, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky aj. vydány posmrtně. Marsyas obsahuje úvahy a eseje o literatuře a umělecké tvorbě, O věcech obecných čili Zoón politikon články o politice, veřejném životě a smyslu demokracie. Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, Dášenka čili Život štěněte. Ve 2. pol. 30. let se znovu vrátil k utopicko-fantastickému pohledu na současnost v románu Válka s Mloky, aby alegoricky ukázal na nebezpečí fašismu a ohrožení evropské demokracie. Ještě naléhavěji se hranice mezi zkázonosnou utopií a realitou zmenšila v posledních dvou dramatech Bílá nemoc a Matka. Řád T. G. Masaryka v roce 1995 in memoriam.

Humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.

Voltaire

* 21. 11. 1694, † 30. 5. 1778, francouzský spisovatel, dramatik, filozof a historik; encyklopedista. Vlivná osobnost francouzského a evropského osvícenství, břitký a ironický stylista. Při pobytu v Anglii přijal Lockův senzualismus a po návratu zpopularizoval fyzikální obraz světa I. Newtona (Filozofické listy, Filozofický slovník aj.). Věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii a že změny vyjdou od panovníka; reprezentoval proud, který požadoval reformu absolutismu (nebyl stoupencem lidu jako J. J. Rousseau). Dějiny nechápal jako sled bitev a střídání králů, nýbrž jako proměny kultury, ducha a vzdělání; zavedl pojem a obor filozofie dějin (Pojednání o mravech a duchu národů). Z jeho historických spisů je nejzávažnější Le Sičcle de Louis XIV. (Století Ludvíka XIV.), které je pokládáno za první dílo kulturní historie. Náboženství různých civilizací a epoch, včetně křesťanství, viděl jako historicky odvozené. Nepopíral však zcela existenci Boha, byl stoupencem deismu. Prosazoval princip tolerance (Rozprava o snášenlivosti). V duchaplném románu Candide podal kritiku náboženské a filozofické metafyziky zejména leibnizovského typu.

Náboženství vzniklo, když se sešel podvodník s hlupákem.

Sigmund Freud

* 6. 5. 1856, † 23. 9. 1939, významný rakouský neurolog a psychiatr; otec A. Freudové. Pocházel z moravské židovské rodiny, po univerzitních studiích ve Vídni se zpočátku věnoval fyziologii a patologii nervové soustavy, v roce 1886 si ve Vídni otevřel neurologickou praxi. Po anšlusu Rakouska Německem odešel do britského exilu. Vycházel z francouzské psychiatrické školy a od pol. 90. let se zabýval problematikou neuróz. Zakladatel významné psychoterapeutické školy, psychoanalýzy jako koncepce vývoje osobnosti a způsobu terapie duševních poruch; metodu léčení založil na technice volných asociací a výkladu snů. Jeho žáky byli mnozí další významní psychologové, byť se později s jeho koncepcí rozešli (např. A. Adler, C. G. Jung, V. E. Frankl). Z díla: Výklad snů, Úvod do psychoanalýzy, Tři úvahy o sexuální teorii, Psychologie mas a analýza já, Totem a tabu, Budoucnost jedné iluze. Jeho psychologická škola dalekosáhle ovlivnila nejen vývoj psychologie, ale také umění (zejména surrealismus), estetika, filozofii člověka a kultury i sociální vědy.

Války nemohou přestat, dokud národy žijí v tak různorodých životních podmínkách...

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také