Další díl perel lidského rozumu opět přináší desítku zajímavých lidských výroků a pravd, čili pokud máte rádi hlubokomyslné citáty a okřídlená přísloví, tak je tento článek právě pro vás. No a vám ostatním nechť projasní den nekonečnou povznášející moudrostí...
HONORÉ DE BALZAC
Honoré de Balzac, * 20. 5. 1789, † 18. 8. 1850, byl francouzským romanopiscem a taktéž zakladatel moderního románu. Po úvodních dobrodružných, tzv. černých románech napsal historický román Šuani, který se stal součástí rozsáhlého románového cyklu Lidská komedie, komplexně zobrazujícího mašinérii společnosti, kde o všech mravních hodnotách rozhodují peníze. V předmluvě k Lidské komedii, jež se stala manifestem realismu, se odvolává na nové vědecké objevy, které výrazně ovlivnily tvář světa; lidská společnost je rozdělena podle prostředí, které formuje povahu každého jedince. Základem Lidské komedie, dělené na jednotlivé studie, je trilogie Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Na její hlavní příběhy volně navazují další romány zaměřené na pozdější životní etapy hlavních hrdinů. Balzakovo dílo výstižně zachycuje společnost v celé její souvislosti a dává nahlédnout do její vnitřní logiky a skrytého smyslu. Další romány: Evženie Grandetová, Šagrénová kůže, Venkované, Venkovský lékař, Hledání absolutna, Lilie v údolí, Stará panna, Temná událost, Historie třinácti, Dívka se zlatýma očima a jiné.
„Je možné milovat a přitom nebýt šťastný; je možné být šťasný a nemilovat. Ale milovat a být přitom šťastný, to by byl zázrak.“
DALAJLÁMA
Tändzin Gjamccho - * 6. 6. 1935, tibetský náboženský představitel a politik; XIV. dalajlama. Ve třech letech byl podle zvláštních znamení uznán dalajlamou a uveden do Lhasy, kde začal celoživotní studium buddhistické filozofie. V 15 letech převzal světskou a duchovní moc v zemi. V čele tibetské vlády zůstal i po čínské vojenské okupaci Tibetu 1951 – 59. Po neúspěchu protičínského povstání v roce 1959 odešel do exilu spolu s dalšími 100 000 uprchlíky. Od té doby stojí v čele tibetské exilové vlády v Indii, aktivně usiluje o mezinárodní podporu tibetské opozice, podniká cesty po zemích Asie, Evropy a Ameriky. Nobelova cena míru v roce 1989.
"Má li problém řešení, není třeba si dělat starosti. A pokud řešení nemá, starosti nepomohou."
ARTURO TOSCANINI
Arturo Toscanini - * 25. 3. 1867, † 16. 1. 1957, italský dirigent; 1898 – 1903, 1906 – 08 a 1921 – 29 dirigent divadla La Scala v Miláně, 1908 – 15 Metropolitní opery v New Yorku, 1926 – 36 Newyorské filharmonie, 1937 – 54 rozhlasového orchestru v New Yorku. Jeden z nejvýznamnějších světových dirigentů; vynikl hlavně jako interpret děl G. Verdiho, G. Pucciniho, G. Rossiniho, R. Wagnera, L. van Beethovena, J. Brahmse.
"Ženě nestačí milovat muže. Aby byla šťastná, musí být ještě druhý muž, kterého bolí, že ona miluje toho prvního."
AISCHYLOS
Aischylos, * asi 525 př. n. l., † asi 456 př. n. l., řecký dramatik. Nejstarší z trojice slavných athénských tragiků, od nichž se dochovaly celé hry. V mládí se zúčastnil řecko-perských válek, mj. i bitvy u Marathónu. Podle tradice byl pohnán před soud za to, že ve svých hrách prozradil tajemství mystérií; byl však osvobozen. Určitý čas žil v sicilských Syrakusách, kde také zemřel. Podle legendy mu orel, který považoval jeho holou lebku za želvu, svrhl na hlavu kámen. Aischylos za svého života napsal 90 her. Dochovalo se jen 7 tragédií. Uvedl na scénu druhého herce a otevřel tak prostor skutečnému dramatickému dialogu a divadelní akci. Jádrem většiny jeho her je mytologický konflikt starého a nového božského řádu, jehož je člověk nechtěným aktérem. Typický pro Aischyla je vznešený jazyk, zájem o morální problémy, především otázku viny a trestu (hybris a nemesis). Jeho tragédie se vyznačují jednoduchou dramatickou stavbou, obvykle jsou uspořádány do tematicky provázaných trilogií, z nichž pouze Oresteia (Agamemnón, Prosebnice, Eumenides) se dochovala v úplnosti. Z dalších trilogií se dochovaly pouze jednotlivé tragédie: Prosebnice, první část trilogie o osudu Danaoven, Sedm proti Thébám z thébského cyklu a Upoutaný Prométheus z trilogie o Prométheovi. Kromě těchto mytologických her se zachovala i tragédie s historickým námětem Peršané.
"I stařec je k poučení vždy dost mlád."
MARCEL ACHARD
Marcel Achard, * 5. 7. 1889, † 4. 9. 1974 byl známým francouzským dramatikem a scenáristou. Jeho poetické hry, v nichž se něžnost a nenucenost snoubí s klaunovskou fantazií, se orientují zvláště na vzájemné prolínání společenských poměrů a soukromého života lidí (Idiotka, Nemiluji vás, Dáma v bílém).
"Kdyby se ženy oblékaly pro jednoho muže, netrvalo by to tak dlouho."
MIGUEL DE
CERVANTES Y SAAVEDRA
Miguel de Cervantes y Saavedra, * 29. 9. 1547, † 23. 4. 1616, španělský spisovatel. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, v roce 1569 odjel do Itálie, vstoupil do armády a 1571 v námořní bitvě u Lepanta přišel o levou paži. Při návratu 1575 loď přepadena piráty a Cervantes odvlečen do zajetí v Alžíru; vykoupen až po pěti letech. Ve Španělsku vězněn pro dluhy i pro podezření z vraždy. Do dějin světové literatury se zapsal románem Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, vydaným ve dvou dílech v roce 1605 a 1615. Bezprostředním podnětem bylo zesměšnění rytířských románů, ale dílo se rozvinulo v široký obraz lidského života vůbec. Autor idylicko-pastýřského románu Galatea, románu Los trabajos de Persiles y Sigismunda (Strasti Persila a Sigismunda, vyšly posmrtně) ve stylu počínajícího baroka a dvanácti Příkladných novel. Ve starším období psal i veršované hry klasického typu, z nichž jsou známy zejm. tragédie Numancie a Život v Alžíru; prózou psané mezihry vynikají svěžestí a humorem.
„Není tak těžké za přítele umřít, jako najít takového, aby umírání stálo za to.“
FJODOR MICHAJLOVIČ
DOSTOJEVSKIJ
Fjodor Michajlovič Dostojevskij, * 11. 11. 1821, † 9. 2. 1881, ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel. Z existenčních důvodů poslán na vojenskou ženijní školu, rok po jejím ukončení nastoupil dráhu profesionálního literáta. Jako přívrženec sociálně utopických idejí odsouzen k nuceným pracím (1850 – 54) a k trestu službou jako řadový vojín na Sibiři (1854 – 59). Od 60. let výrazný představitel tzv. počveničestva, hlásajícího návrat k patriarchálním základům národního života jako záchraně před důsledky moderních civilizačních procesů. Spoluvydavatel listů Epocha a Vremja. Již v raných romantických prózách Chudí lidé, Bílé noci a Nětočka Nězvanovová prokázal cit pro psychologické vypravěčství, na něž po návratu z vyhnanství navázal v románových novelách Ves Stěpančikovo a její obyvatelé, Uražení a ponížení a v autobiografické dokumentární próze Zápisky z Mrtvého domu. Vynikl i jako autor novelistických próz, v nichž se zabýval zejm. tajnými a skrytými podvědomými psychologickými pochody v lidském nitru (Zápisky z podzemí, Hráč, Strýčkův sen, Věčný manžel, Něžná, české výbory Fantastické povídky, Setmělé obrazy). Od 60. let proslul především jako romanopisec. Cyklus jeho vrcholných románů, považovaných za skvosty evropské klasiky, zahajuje Zločin a trest, obžaloba individualismu jako zhoubného a zločinného příznaku člověka naší doby. V románu Idiot demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy. Následoval prorocký románový společenský pamflet Běsi, zachycující soudobé hnutí anarchistických teroristů a obsahující také univerzální morální a existenciální problematiku. V didakticky cíleném románu Výrostek polemizoval s Tolstého idealizací ruského patriarchalismu a podrobil kritické analýze základy šlechtické rodiny. Románová epopej Bratři Karamazovi dovršila jeho směřování k uměleckému vyjádření faustovského poznání složitě členěného světa; především na tento román navázala světová románová próza 20. stol. Z publicistické tvorby je nejvýznamnější Deník spisovatele, v němž v duchu pozdního slavjanofilství obhajuje konzervativní a militantní koncepci ruského nacionalismu.
„Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě.“
GAIUS VALERIUS
CATULLUS
Gaius Valerius Catullus, * asi 84 př. n. l., † asi 54 př. n. l. římský básník. Jeden z předních představitelů modernistické básnické skupiny, tzv. neoteriků. Zachovaný korpus 116 básní obsahuje epyllia, epigramy i milostnou lyriku. Proslulost získal především cyklus lyrických skladeb věnovaný milence (nazývané poetickým pseudonymem Lesbia), v němž s neobvyklou citovostí zachycuje proměny milostného vztahu.
„Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí.“
ZENÓN Z KÍTIA
Zénón z Kitia na Kypru, * 332 př. n. l., † 262 př. n. l., řecký filozof; zakladatel stoické školy (viz též stoikové). V mládí se zabýval obchodem, po ztrátě majetku se věnoval filozofii. Obsah jeho spisů je znám jen z nepřímých zpráv.
"Proto máme dvě uši a jedna ústa, abychom více poslouchali a méně mluvili."
JOSEPH ADDISON
Joseph Addison, * 1. 5. 1672, † 17. 6. 1719, anglický spisovatel a politik, stoupenec whigů. Psal anglickou a latinskou poezii, dramata (tragédie Cato). Vynikl esejistickými články v časopisech The Tatler (Povídálek, 1709 – 11) a The Spectator (Divák, 1711 – 12), kde lehkým konverzačním tónem pranýřoval mravní nešvary své doby.
„Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.“
![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]()
|
| Průměrná známka : 10 |
| Hodnotilo 2 uživatelů |