Pokud zavítáte do New Yorku, jistě si nenecháte ujít návštěvu této impozantní stavby, která je nejen pozoruhodným architektonickým dílem, ale i symbolem svobody. Jak vlastně došlo k jejímu vzniku, co inspirovalo tvůrce a další zajímavosti si přečtěte dále....
28. října 1886 za hřmění 21 dělových salv odhalil prezident Grover Cleveland nejznámější sochu v Severní Americe. Lodní sirény kvílely a rozzářil se velký ohňostroj.
Od té doby všichni, kdo přijíždějí lodí ne newyorského přístavu, spatří obrovskou sochu, která zdvíhá k nebi pochodeň svobody. Pro tisíce emigrantů byla tato socha symbolem osvobození od ponížení a bídy, které museli snášet ve Starém světě. Stala se symbolem Spojených států amerických.

Socha Svobody byla zkonstruována v Paříži a tam byla 4. července 1884 oficiálně předána americkému velvyslanci jako dar francouzského národa Američanům. Byla rozložena na kusy a transportována do New Yorku. Tady byla postavena na těžký podstavec, který Američané zkonstruovali na ostrově Bedlo´s Island (nyní Liberty Island).
Podstavec navrhl americký architekt Richard Morris Hunt a je vysoký 47 metrů. Samotná socha je vysoká 46 metrů, vrchol pochodně se nachází tedy 93 metrů nad zemí. Váží 205 tun, obvod měří 10,60 metru a má 91 centimetrů široká ústa. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,80 m - jen ukazováček je dlouhý 2,40 metru. U nohou má rozťatá pouta tyranie. V levé ruce drží desky reprezentující vyhlášení nezávislosti.

I její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů. Točité schody uvnitř sochy umožňují návštěvníkům dostat se až ke koruně.
Idea sochy Svobody se zrodila ve skupině francouzských demokratů. V roce 1865 za vlády císaře Napoleona III. Se kolem člena Akademie Edouarda de Laboulaye vytvořil kroužek, který doufal v konec císařství a vznik nové francouzské republiky. Francouzi chtěli sochou Svobody vyjádřit svůj obdiv republice na druhé straně Atlantského oceánu a vzbudit vzájemné sympatie mladého sochaře z Alsaska Fréderica-Augusta Barholdiho, aby se ujal tohoto projektu.

Barholdi doufal, že bude moci postavit maják pro Suezský průplav. Měl mít formu vysoké ženské sochy, zdvíhat pochodeň a symbolizovat, že světlo pokroku pronikne i do Asie. Proto tedy přijal tuto nabídku s nadšením. Jeho socha Svobody byla inspirována slavným obrazem malíře Delacroixe: Svoboda vede lid na barikády.

Delacroix: Svoboda vede lid na barikády
Velikost sochy a skutečnost, že bude vystavena větru a nepohodě nutila Bartholdiho a jeho inženýra, stavitele Eiffelovy věže Alexandra-Gustava Eiffela, řešit některé problémy. Eiffel postavil geniální železnou rámovou konstrukci, kterou podpíral centrální stožár. Kolem tohoto skeletu byla upevněna vnější, viditelná měděná vrstva, která je silná jen 2,40 milimetru. Bartholdi začal malým modelem vysokým jen 1,20 metru a pak zhotovil ještě další, stále větší modely, až pak přistoupil ke stavbě dnešní sochy.

Interiér Sochy Svobody
V podstavci sochy Svobody je muzeum dějin přistěhovalectví do Ameriky, které bylo otevřeno v roce 1972. Jsou tu ukázány dějiny od předků Indiánů, kteří pronikli do neprobádaného světadílu z Asie, až po masovou imigraci ve 20. století. Každá skupina přistěhovalců je charakterizována pomocí audiovizuálních prostředků, modelů, fotografií, kreseb, kostýmů a uměleckých děl. Mezi nimi je i dokumentace Severoafričanů, kteří byli do této země zavlečeni jako otroci, a velkých irských, italských a židovských přistěhovaleckých proudů v 19. století.
![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]()
|
| Průměrná známka : 10 |
| Hodnotilo 1 uživatelů |