Z portugalské metropole domů aneb co se dá prožít cestou

Ve své reportáži vás provedu 24 hodinovou poutí z hlavního města Portugalska do rodné Prahy. Zároveň i položím otázku, zda se vždy vyplácí ušetřit a cestovat s nízkonákladovou leteckou společností? 

Jednoho slunečného rána, jak už to tak v jižních krajích bývá zvykem, jsem si sbalila své omezené vybavení do kabinového zavazadla, odevzdala na recepci klíče od pokoje a vydala se vstříc domovu. Cestou na lisabonské metro mě pálilo již časné ranní slunce do spálené kůže a já bezbožně snila o sněhem lemovaných vrcholcích hor.

Zpocená a spálená jsem za sebou táhla kufr. Před mými zraky se za několik minut rozevřelo lisabonské autobusové nádraží Gare Orientál a nejméně stovka nástupišť. Musím pochválit západní civilizaci - číslování bylo svědomité a dodržovalo i jisté prvky matematické posloupnosti. Avšak jsem postrádala jednu primární věc, a to označení co kam jede. Prozíravě jsem se otázala asi čtyřicetiletého autobusáka:

„From which platform is leaving the bus to Lisbon?“ ( Šéfe, odkud mi to jede do Lisabonu)?

A v odpověď se mi dostalo výřečné mávnutí rukou směrem k oněm padesáti nástupištím. Nevzdala jsem se a hrdě pokračovala na informace autobusové společnosti Renex, která ony autobusy provozuje. Na pokladně vysedávala dáma ve středních letech, která uměla anglicky jako všichni ostatní domorodci, ale nakonec jsem se s ní rukama nohama domluvila a madame mi ochotně napsala na papírek číslo onoho zakletého nástupiště. Kupodivu to nebylo 9 a 3/4 , nýbrž 47A.

Vzhledem k nepříjemnému tlaku močového měchýře jsem se rozhodla před odjezdem navštívit toalety. Zagestikulovala jsem tedy na paní na informacích, že to jdu zalomit na wecko a vystřídala jsem tak jinou dámu. Zamkla jsem se, ale už mě nenapadlo, že paní, jíž jsem střídala mě také zamkla, ale ouha, zvenku. Jaké to bylo nemilé překvapení, když jsem zkonstatovala, že nemohu ven a za chvíli mi jede autobus. Nejprve jsem něžně zaklepala, když to nepomohlo, tak divoce zabušila na dveře a následně je v záchvatu hysterie prokopla.  

Po nástupu do autobusu jsem zkonstatovala, že sice klimatizace je komfortní záležitost pro kraje, kde průměrné denní teploty šplhají do výšin 30ºC, ale že není úplně nejlepší nápad, když je nastavená na 15ºC.

Zanedlouho se k mé výslovné radosti zjevila i moje spolucestující. Zhruba stokilová stařenka, která zabrala i polovinu mé sedačky. Po chvíli na mě začala mluvit a gestikulovat. Samozřejmě portugalsky, nebo svahilsky - těžko říct takhle z hlavy. Tak jsem se zdvořile usmála a pravila:

„Madamme, si vous- voulez parler avec moi, vous pouvez parlez anglais ou francais.“ ( Paní, zda-li se mnou chcete navázat hovor, musíte anglicky či francouzsky.) 

Na místo odpovědi se mi dostalo jenom máchání rukama a: „Quoi, ne comprendo.“ Ano, Republica das Bananas, pomyslela jsem si sarkasticky a pustila tu vzdělanou paní k okýnku.

Po třech hodinách jsem promrzlá z autobusu dostala pořádný políček od portského sluníčka a vydala jsem se metrem směr letiště. Tam jsem si ustlala na kabinovém zavazadlu a vyčkávala tři hodiny, než mi poletí letadlo do Paříže-Beuvais. Zde jsem měla zarezervovaný nocleh v 3 km vzdálené formuli, protože se letiště, nebo spíše letišťátko, v jedenáct zavíralo a otevíralo až v šest ráno, a v 8 ráno mi letěl spoj do Prahy.

Jenže v osm večer, kdy jsme měli odlétat z Porta byla stále ještě gate closed a letištní personál si v klidu vykuřoval x-tou cigaretu. Po sléze se ozvalo hlášení, že let je o dvě hodiny zpožděn. Připočítala jsem si ke zpoždění posun času a s hrůzou jsem zjistila, že v životě nemohu stihnout být ve formuli do půlnoci a pak se zavírá. Zmobilizovala jsem proto kamarádku v ČR, která na internetu sehnala a poslala mi číslo do té formule a žhavila jsem drát Porto – Paříž. Ochotný recepční mi slíbil, že na mě počká do jedné ráno. Fajn, ulevilo se mi. Po chvilce oplendování jsme se začali naloďovat na palubu, kde nás vítaly poněkud zubaté a kolohnátské letušky v uniformě Ryaniar. Půl hodiny před přistáním k nám promlouval pilot, chyba byla, že to zvládl jen portugalsky, což bylo kompletně mimo mé jazykové možnosti a znalosti a francouzsky, z čehož jsem vydedukovala, že se nám omlouvá za zpoždění, kdesi cosi o velkém protivětru apod. Přistáli jsme zhruba kolem půl jedné. Celá natěšená jsem vystartovala z letadla, trochu mě překvapilo, že letušky se tvářily dost zdrchaně a každému zdůrazňovaly excusez. A pádila jsem chytnout nějakého taxikáře.

Vzal mě hned první, na nějž jsem narazila. Ukázala jsem mu adresu formule a on mi spočítal jízdné. Přišel se sumou 800 euro. Za 3 km docela dobrej business, pomyslela jsem si se snahou vcítit se do jeho obchodního ducha.

Zareagovala jsem: „Well, sir, we also make money on tourists in Prague, but this way is not honest anymore.“ (Víte, pane, my v Praze také okrádáme cizince, o tom žádná, ale chtít 800 euro za 3 kilometry je nezdvořilé.)

Zíral na mě poměrně vyjeveně. „But you are not in Beauvais, you are in Lille and it is 200 kilometres far away.“ (Ale vy nejste v Beauvais, nýbrž v Lille a odsud to je 200 km). Samozřejmě jsem se heroicky přela dál a nedala okrást žabožroutským taxikářem.

„What a good joke.“(Jakýžto dobrý vtip.) Pak jsem koutkem oka uzřela nápis na letištní budově: „L'airoport de Lille“.

„A doprdele,“ pronesla jsem a děkovala pánubohu, že to není mezinárodní slovo. Pak jsem se obrátila zpět k taxikáři a zkroušeně pronesla:

„Well, I´ll probably need some fucking help.“ (Byl byste tak laskav a pomohl mi?) Ochotný francouzský taxikář mě dovedl na informace, kde mi ještě ochotnější francouzský černoch vysvětlil, že jsme byli z Beauvais odkloněni do Lille a přijede pro nás autobus, který nás na správné letiště dopraví. Na moji otázku, co budu na letišti dělat ve tři ráno, když je stejně jako můj hostel zavřený se mi dostalo odpovědi:

„I have no answer on your question.“ (Nemám odpovědi na vaši otázku.) Vylezla jsem ven před halu, kde čekali mí spolucestující a zapálila jsem si čvaňháka. Hysterie mi lehce klepala na záda. Za pár okamžiků jsme se evakuovali k autobusu, který nás měl dopravit do Beauvais. Zatímco všichni opírali své hlavy o přítele a přítelkyně, objala jsem svůj kufr a snažila se usnout. Za tři hodiny se otevřely dveře a čekalo mě ne moc příjemné shledání se studeným deštivým počasím.

Uvažovala jsem, co budu dělat. Okolo letištní budovy jsem viděla rozesetých pár turistů se spacáky, ale tato představa mě moc nelákala. Nakonec jsem se rozhodla poprosit o pomoc řidiče autobusu. Do formule nemělo smysl jezdit, tam už na mě nejspíš nikdo nečekal. Nehledě na to tu nebyl ani jeden taxík, takže bych se tam neměla jak dostat.

Autobusák mi nabídnul, že mě vezme z Beauvais do Paříže, což bylo asi 50 km a tam že někde mohu počkat v nonstopu na první autobus zpět na letiště. Nezatvářila jsem se zrovna nadšeně. Druhému se mě zželelo a pravil:

„Well, the only thing I can do for you is that I can open you a staff room and you can stay here up to six o´clock and then go to the aeroport.“ (Jediná věc, kterou pro vás mohu udělat, je otevřít vám staff room a tam vysečkejte, než vám otevřou letiště.) Stopadesátkrát vřelé díky, milý gentlemane, jsem ráda, že tu neumrznu. Odvedl mě k malému přístěnku, namačkal kód a vpustil mě dovnitř.

„Good early morning, gentlemen,“ (Dobré brzké ránko, hošani,) pozdravila jsem jako slušně vychované děvče tři araby, kteří měli evidentně stejný problém jako já. Celá rozčarovaná jsem vylezla ven na cigáro. Pak jsem si uvědomila, že se nedá nic dělat. Doklady a peníze si nastrkala do spodního prádla, abych si patřičně užila v případě, že by mne chtěli okrást. Natáhla jsem na sebe několikero svršků a spodků. Ne z toho důvodu, že bych chtěla parodovat odchod za Alláhem, ale protože se do mě dala zima a zalomila jsem to na sražené židle. Za pár hodin jsem byť rozlámaná, tak šťastná a přeživší seděla v letadle směr Praha.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také