Cestování po Rumunsku na vlastní pěst - díl I.

V tomto trojdílném článku se dočtete o tom, jak to vypadá, když se vydáte takzvaně na vlastní pěst prozkoumat jednu ze zemí jihovýchodní Evropy - Rumunsko...

Je horké srpnové poledne a my se ocitáme ve třicetitisícovém městě Caransebeš, odkud bychom se měly přibližovat k cíli cesty, a to do českých vesnic v oblasti Banátu na jihu Rumunska, kousek od srbských hranic.

Naše výprava čítá všehovšudy dva lidi, dvě krosny, jeden stan a kotel odvahy a odhodlání. Z domova jsme vybaveny neuvěřitelnými příběhy a fantaskními historkami, co vše se může dvěma samotným dívkám na vandru přihodit. Když nebudeme okradeny Rumuny, sežere nás v horách medvěd, uštkne zmije, nebo pokouše divoký pes se vzteklinou. Naše naděje na přežití jsou tedy již na začátku značně mizivé.

Přesto se s kamarádkou vydáváme vstříc nebezpečí a vstupujeme na nádraží, kde očekáváme příjezd soupravy do 60 kilometrů vzdálené Iablanity. Spatřujeme hned několik vlaků nevalného vzezření a již dopředu je nám jasné, že ten v největší fázi rozpadu bude patřit nám. V Rumunsku rozeznávají celkem pět druhů vlaků. Tzv. lokálku (rumunsky personal), jejíž rychlost se rovná rychlosti šnečí, spěšné vlaky (accelerat), rychlíky rapid a expres a nejkomfortnějšími jsou spoje typu InterCity. Kupujeme nejlevnější jízdenky (6,20 lei, v přepočtu přibližně 40 korun českých) a nastupujeme do lokálky. Vzdálenost na první pohled poměrně krátkou zdoláváme za něco přes dvě hodiny. V městečku Iablanita, kde máme přestupovat, nás však čeká nemilé překvapení. Odtud již žádný další spoj, autobus, natož třeba taxík, nejezdí. Ujme se nás místní mladá slečna a spolu s ní se pomalu vlečeme na stopa. Dozvídáme se, že v Rumunsku je s dopravou opravdu velký problém. Na autobusy mezi vesnicemi se nedá spoléhat, poněvadž se dost často stává, že ač by měly jet, nepřijedou, mnoho lidí stále ještě nevlastní automobil, a tak se většina místních naučila stopovat. Nevěřily jsme jí, dokud náš zrak nepadl na skupinku postarších babiček stojících u silnice se vztyčeným palcem. Problém se spoji je také jedním z důvodů, proč se v Rumunsku za stopování řidičům platí. Peníze sice nevyžadují všichni, alespoň my jsme na to měly štěstí, ale přesto je slušností mírný poplatek za svezení nabízet.

Zastavuje nám muž, který si neláme hlavu s maximálním počtem osob v jednom autě a do vozu namačká rovnou pět stopařek, včetně dvou babiček. K našemu překvapení umí řidič perfektně česky, díky rumunsko-českému původu, tak je komunikace poměrně snadná. Jindy tak velké štěstí nemáme, poněvadž pouze malé množství Rumunů ovládá cizí jazyky (většinou jsou jimi mladí studenti, a to zdaleka ne všichni), a tak se můžeme snažit sebevíc, ale ani jedna strana nerozumí jedinému slovu. Pán za volantem se živě zajímá, co se děje v České republice, jaký máme politický systém, školství atd. Zároveň si s hořkostí stěžuje na Rumunsko, které podle něj zůstává postkomunistickou zemědělskou zemí, kde většina obyvatel vymění možnost vzdělání za pasení koz na louce, zejména ti v menších vesnicích, jimž dle řidiče stále nedošlo, že režim dávno padl.

Vystupujeme pod kopcem a před námi se vine šest kilometrů dlouhá trasa do nejodlehlejší české vesnice s názvem Šumice, která se rozkládá ve výšce přibližně 600 metrů nad mořem. Na samém vrcholu se naskýtá překrásný výhled na pohoří Almaiuluj s nejvyšším vrcholem Svinecea Mare (1226 m n. m.). Po obou stranách jakési štěrkové vozovky, po níž stoupáme, se rozkládají malá políčka s kukuřicí, bramborami, jablkové, třešňové a švestkové sady, stohy se sušeným senem. Pod stromem u cesty leží postarší muž ve flanelové košili a odpočívá, kousek od něho se pase kráva s ohromným zvoncem na krku.

Ocitáme se před cedulí Šumice. Kamarádka i já se cítíme, jako bychom vstupovaly do jiného prostoru a času. Hektická civilizace zůstává kdesi pod kopcem a my máme možnost nahlédnout do světa, kde se hodiny zastavily před 200 lety s příchodem prvního českého emigranta. Do světa, kde lidé nespěchají, nepotřebují televizi (jejich jediným zdrojem informací je rádio a noviny), do světa, kde jsou životní a lidské hodnoty posunuty na jinou hranici.

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také